Po tomto osvěžení, které se nedá srovnat s žádnou žvýkačkou, byť sebemátovější :-) jsme pokračovali už v pohodě na Hallstadt klikatými cestičkami vesměs v kaňonech a horských pásech východních Alp až do cíle. Hallstadt nelze než doporučit každému kdo má rád kýčové pohledy na vesničky se štíhlými kostelíky uhnízděnými na úpatí strmého horského masívu těsně vedle třpytící se vodní hladiny ledovcového jezera. Nám se rozhodně líbilo a doufám, že mluvím i za našeho potomka. Navíc jsme si dopřáli i výlet lanovkou nad Hallstadt, kde je nejen krásný pohled na jezero, ale i trasa podél které jsme shlédli známá archeologické naleziště (ano, doba Halštatská pokud se Vám vybaví dějepis).

Přiotráveni kyslíkem a opojeni vysokohorskou přírodou jsme sjeli za večerního šeření poslední lanovkou zpět a vydali se hledat první ubytování. Na internetu jsem nic nenašel a upřímně řečeno jsem ani moc nehledal. Spolehl jsem se na to, že není sezóna a něco najdeme. A v tomto bodě jsem se naštěstí nemýlil, takže jsme měli za necelou hodinku pronajatý apartmán v Gosau (asi 10 km od Hallstadtu) s obývacím pokojem, kuchyňkou, ložnicí a vlastní koupelnou za 56 ojro.

Ráno jsme se probudili do deštivého čtvrtečního rána, ale naštěstí byla v plánu prohlídka Dachsteinských jeskyní, takže jsme vyjeli opět plni optimizmu opět směrem na Hallstadt a pokračovali na Obertraun, odkud vede lanovka na Krippenstain (2109mnm). My jsme se rozhodli prozkoumat jednu z jeskyní – ledovcovou (Rieseneishohle) –více na http://www.sweb.cz/dachstein2002/historie.htm . Prohlídka trvala 50 min a zvlášť závěr byl ohromující.

Mezitím se ale obloha vyjasnila a sluníčko začalo zase příjemně hřát. Mrkli jsme se ještě do blízkého muzea místního salašnictví a po rychlém obědě z vlastních zásob jsme se vydali směr vrch Loser (1838mnm), na který vede alpská silnička až do cca 1600mnm. Tam jsme otestovali prvně jak umí 116ka šplhat do kopce. Test proběhl v pořádku, jenom mě během toho už definitivně naštvalo to chcípání na volnoběh, takže jsem volal přítele na telefonu (dík Philipe) a s jeho pomocí přidal otáčky volnoběhu (což je na mě jako začínajícího automechanika vrcholný výkon :-) a problém byl konečně vyřešen. Zbytek dne jsem si vychutnával nejen panorama Alp (část Totes Gebirge), ale i uvolnění ze strachu kdy mi to po cestě z kopce chcípne a já budu muset bojovat s volantem bez posilovače – kdo to zkusil, dá mi zapravdu že to chce pořádný svaly :-).

Další nocleh jsme volili poblíž hlavního cíle naší cesty do Solné komory – Salzburgu, kde v sobotu ráno měly být vystaveny vozy účastnící se každoroční akce pořádané mateřskou továrnou MB s názvem „Mercedes Classic Days 2006“.

Nocleh se nám opět podařilo sehnat velmi jednoduše, sice menší, ale i levnější (40 éček) na farmě s domácími vejci k snídani ve vesničce Hallein.
No a v sobotu ráno se opět obloha rozzářila sluncem, což je ve spojení s horským vzduchem kombinace pro nás neodolatelná a my zamířili na Residenz Platz v srdci Salzburgu, kde už nás čekalo přes 200 nablýskaných skvostů z let 1919 až 1987 a kde si mohli přijít na své všichni vyznavači trojcípé hvězdy. Popis akce i účastníků je na http://www.classicdays.de/ a naše barvy hájil (jako již tradičně) PavelSL. Celkem jsme strávili okukováním plechových krásek tři hodiny, což byl na mojí ženu a mrňouse obdivuhodný výkon, proto jsem ani moc neprotestoval, když mě táhli pryč někam na jídlo zatímco auta startovala do poslední fáze tohoto vydařeného závodu.

Ještě při jídle jsme hodnotili auta a akci jako takovou, zatímco se nám otevíral nádherný pohled na věžičky katedrál a kostelů Salzburgu. Den jsme zakončili prohlídkou Salzburského hradu (http://cz.salzburg.info/) a vyrazili v našem veteránu směrem k další důležité zatěžkávací zkoušce – vysokohorské silnici „GrossGlockner HochAlpenStrasse“, která protíná nejvyšší pohoří Tauterské části Alp s vrcholem Grossglockner (http://www.grossglockner.com/) 3890m. Ubytovali jsme se opět bez problému poblíž Zell am See ve vesničce Taxenbach a v neděli ráno vyrazili opět za stejně úžasného počasí rovnou na Hochalpenstrasse.

Ačkoliv jsme si už jednou šplhací schopnosti 116ky prověřili (převýšení 1000m viz popis výjezdu na vrch Loser), byl jsem opravdu zvědav jak si poradí s tímhle extrémem. Posuďte sami – začíná se v 800m n. m. ve spodní stanici Fusích (platí se mýtné 26€), ovšem již od Brucku se jede pozvolna do kopce, to znamená de facto se jede asi od nadmořské výšky 600m. Nejvyšší místo na silnici je na zastávce Hochtor 2503mnm a celá trasa až k vyhlídce na Grossglockner a přilehlé ledovce je cca 35km.

Zpočátku šlo vše hladce a jako u minulého stoupání jsem vystačil s dvojkou víceméně všude. Asi ve 2000m jsem udělal preventivní zastávku na odpočívadle se studánkou a úžasným výhledem a kontroloval stav vozu. Motor se držel kolem 80 stupňů, jenom byla lehce cítit spálenina nejspíš ze spojky (překvapivě, protože jsem moc neřadil). Nechali jsme tedy auto odpočinout asi čtvrt hodiny a vyrazili dál.

Vše bylo bez problémů, dorazili jsme jak na Hochtor, tak na vyhlídku Franz-Josef Hohe, viděli jsme sviště i úžasnou vyhlídku, zahlédli jsme jednu 107mu, jednu 116ku – všichni odpovídali na pozdrav, což byl pěkný pocit. Určitě se tam dá strávit celý den, ale protože se juž připozdívalo a my museli do Prahy za povinnostmi dalšího týdne, vyrazili jsme kolem třetí hodiny dolů na Prahu. Cesta dolů byla neméně zajímavá, zejména dramatický byl moment někde kolem 1500m, kdy mi odešel posilovač brzd, zřejmě byla chyba jet dolů na trojku… přes první úlek jsem ale bezpečně dojel i bez něho, jen to byl nezvyklý pocit.

Po chvíli se tlak v posilovači obnovil (alespoň tak si to vysvětluje laik) a brzdy byly zase OK.
No a pak už jen krátká zastávka v Zell am See, což pro nás zmlsané Hallstadtem už nebyl takový zážitek, nabrat plnou a tradá nach Prag. Protože už táhlo na sedmou hodinu cesta byla prázdná a jelo se příjemně. Před půlnocí jsme byli doma a padli do postelí jako zabití :).

 

Zapsal a prožil

Mike500SL s (tehdy) 3-člennou rodinou.